Tajemství splývavého čtení

Slabikování není vhodné pro všechny žáky

Slabikování je běžně užívaná metoda již mnoho let a znají ji všichni rodiče. Zakladatelka splývavého čtení se ale vydala jinou cestou. Děti neučí číst pomocí slabikování, podle Márie Navrátilové dochází při slabikování k roztrhnutí slabik nebo písmen, dítě si pak zpětně nespojí význam slova, i když slovo zná. „Největší problém je v tom, že slabikování porušuje čtení zleva doprava, dítě se musí vrátit zpět na začátek slova, to dělá mnohým dětem velké problémy,“ vysvětluje úskalí slabikotvorné metody bývalá zpěvačka Mária: „děti čtou jen jedním směrem, nevrací se okem zpátky.“ Na své straně má i mnoho psychologů a pedagogů. Dle psychologa Petra Klímy z Pedagogicko-psychologické poradny v Praze 3 slabikování v první třídě není pro mnoho dětí vhodná metoda.

Tajemství splývavého čtení

Splývavé čtení je založeno na tom, že žák v předstihu načítá písmena před jejich vyslovením.

Zpočátku velmi dlouze a pomalu, žák musí očními pohyby identifikovat písmeno a správně ho navázat na další. „Postupně písmenka spojujeme a čteme velmi pomalu slabiky a celá slova. Jako kdybychom se klouzali z jednoho písmenka na druhé, plynule je spojujeme – odtud má tato metoda svoje jméno,“ vysvětluje ředitelka Alena Lindauerová ze ZŠ K Dolům, kde touto metodou vyučují. Velký prostor při výuce věnují správnému tvoření, dýchání a zejména významu jednotlivých slov. Výuka čtení je zábavná, prolíná celou výuku v první třídě a podporuje maximální audiovizuální projev dítěte.

„Metoda splývavého čtení učí číst děti již od samého počátku tak, jak čte dospělý čtenář,“ vysvětluje Mária Navrátilová, „vyspělý čtenář čte totiž v předstihu, očima načítá jedno, dvě i více slov dle vlastního čtecího tempa“. Výhoda takového čtení je, že dává žákům čas pro čtení s porozuměním, což metoda slabikování neumožňuje.

Novinkou pro rodiče je i to, že se děti písmena neučí podle abecedy, ale začínají písmenkem O, S, B, U, A. To jsou hlásky se silným vnitřním nábojem, jistou elegancí, některými z nich tlačíme na břišní lis, jsou ve vzájemném kontrastu a zkušenosti ukazují, že jsou skvělé pro motivační práci.

Co na to rodiče?

Kdo bývá k nové metodě zpočátku skeptický, jsou někteří rodiče. Asi každého zaujme výrazné špulení rtů, přehnaná gesta nebo hlasitý projev dětí. Nic z toho, na co jsou rodiče zvyklí ze školy. Děti se učí číst nejprve všechno dlouze a pomalu. „To mi ke čtení moc nesedělo. Syn byl ale zcela nadšen. Po domluvě s paní učitelkou, že se jí do nácviku čtení nebudeme plést, jsme doma opakovali pouze tvary písmen, nikoli jejich spojování,“ líčí jedna z maminek. Rodiče mají samozřejmě tendenci učit doma děti způsobem, který sami zažili. Při výuce čtení není ale vhodné míchat postupy jednotlivých metod. Je nutné respektovat metodu učitele a podřídit se jí.

Výsledky jsou podle mnoha rodičů překvapující a i přes počáteční skepsi nyní nedají na splývavé čtení dopustit: „A pak přišel velký den. Myslím, že to bylo v březnu. Syn si přinesl knížku ze školní knihovny, otevřel ji a začal plynule číst.“

Nadšení jsou i na ZŠ Sv. Zdislavy v Kopřivnici, kde se setkali s velmi vstřícnou reakcí pedagogickopsychologické poradny, která metodu vřele doporučila. Učitelka prvního stupně Vladimíra Kupčíková touto metodou učí a zatím se jí nestalo, že by se ve třídě objevil dyslektik: „Rodiče reagovali skvěle, ani jim nevadilo, že jsme v písance nepracovali popořádku.“